Výměnný pobyt žáků ve Slovinsku – 3.-8.4.2017

[13. 04. 2017] | Autor: Nikola Stodůlková

V pondělí 3. dubna brzo ráno jsme vyrazili spolu s paní učitelkou Rotreklovou, Stodůlkovou a panem ředitelem na námi už dlouho očekávanou cestu do Slovenských Konjic ve Slovinsku, abychom se znovu setkali s našimi slovinskými přáteli. Ti už Hranice navštívili v září a teď byla tedy řada na nás. Cesta ubíhala tak jako každá cesta někam, kam se strašně moc těšíte – neskutečně pomalu. Možná to bylo i tím, že nás zdržely kolony v blízkosti Brna. Po sedmi hodinách v autobuse, když už jsme se všichni nudili a nevěděli, jak si sednout, aby nás všechno netlačilo, jsme konečně dorazili do cíle – malého malebného městečka Slovenské Konjice. Na gymnáziu spřáteleném s naší školou už nás očekávali naši slovinští „partneři“. Uvítali nás osvěžujícím občerstvením a stejně osvěžujícími písničkami v podání jejich školní kapely. Pak už jsme se jeli ubytovat do svého nového domova.

Ráno jsme se všichni sešli na Gymnáziu ve Slovenských Konjicích a absolvovali jednu vyučovací hodinu podle rozvrhu. Bylo hezké vidět, jak probíhá výuka jinde, a osobně jsem si moc vážila toho, že většina učitelů nám svoji hodinu přizpůsobila. Potom jsme opět nasedli do autobusu. Tentokrát nás však díkybohu nečekala taková štreka. Jeli jsme slabou hodinku, a to do horského střediska Rogla. Teď je asi čas, abych zmínila, jak krásnou přírodou se může Slovinsko pyšnit – ne nadarmo se této malé zemi přezdívá Zelená perla Evropy. Všude kolem zeleň, obzor rámují vysoké hory a za nimi, tam, kam už lidské oko nedohlédne, byste našli překrásné čisté nikde nekončící moře. Ale teď zpátky k horám, přesněji do Rogly. Tam jsme se povozili na místní bobové dráze, pak si vychutnali procházku lesem a došli k rozhledně. Když jsem viděla vachrlaté dřevěné točité schody, panovaly ve mně jisté obavy, ale nakonec jsem je překonala a ty stovky nedůvěryhodných schodů zdolala. A můžu říct, že to stálo za to. Dech beroucí výhled široko daleko oslnil snad všechny. Od rozhledny jsme pokračovali v cestě a došli k restauraci, kde už nás čekal oběd. Odtud nás odvezl autobus zpátky do Konjic a my jsme měli každý individuální program s našimi slovinskými rodinami.

Ve středu byl pro mě z hlediska programu asi nejpestřejší den. Měli jsme navštívit moře a nejznámější slovinskou jeskyni Postojna jama, a proto jsme museli vyrazit o něco dřív, abychom tohle všechno stihli. Kolem jedenácté hodiny už jsme byli v piranské továrně na výrobu soli. Prohlídku jsme si užili, i když bez neustávajícího deště by asi byla příjemnější. Potom nás autobus dovezl do historického jádra města a počasí se mezitím umoudřilo. Památky města Piran nám ukázala bývalá studentka konjického gymnázia Veronika. Pak jsme měli dvě hodiny čas, abychom se naobědvali, koupili suvenýry a užili si moře. Moře bylo na plavání sice studené, přesto pobyt v jeho blízkosti byl pro nás uklidňující a zároveň energetizující. Od moře jsme se vydali do jeskyně Postojna jama. I když bylo moře její velkou konkurencí, ani náhodou ji nezastínilo. Prohlídka trvala skoro dvě hodiny a my se během ní stihli projet vláčkem, projít tři kilometry dlouhou návštěvní trasu a obdivovat mimořádnou jeskynní výzdobu. Mimo to jsme asi poprvé viděli jeskynního endemita nazývaného „human fish“. Toto slepé zvířátko jinde nepotkáte. V jeskyních skončil náš náročný den, a my se nechali svézt autobusem do Konjic a odtud do našich domovů.

Ve čtvrtek jsme byli opět zapojeni do výuky a potom naše cesty směřovaly do nedaleké vesnice Zreče, kde sídlí významný elektrotechnický závod GKN Zreče. Po prohlídce zde jsme se přesunuli do blízkého kartuziánského kláštera Žička Kartuzija. Odpoledne bylo ve znamení jednotlivých rodin a programů, které si pro nás rodiny přichystaly. Většinou jsme se ale všichni dohromady scházeli – ať už v parku, na zmrzlině nebo po restauracích.

Pátek byl v podstatě poslední den našeho výměnného pobytu. Navštívili jsme Radio Rogla a propůjčili hlas jejich znělce. Potom jsme měli opět volno.

Možná vám přijde tahle zpráva dlouhá, ale věřte mi, celý týden uběhl jako lusknutí prstem. V sobotu jsme se loučili a smutní a uslzení, že už odjíždíme, ale na druhou stranu šťastní, že se opět uvidíme se svými rodinami, jsme opustili Slovenské Konjice. Každopádně pro mě tahle návštěva Konjic určitě není poslední. Ať už na vlastní pěst, nebo jako teď prostřednictvím školy, ráda bych se tam co nejdřív zase podívala.

Anna Poledňáková V3.A

    

 

 

Sdílet článek na facebooku

Aktuality

23. 12. 2017 – 2. 1. 2018 Vánoční prázdniny

[23.12.2017]

Vánoční koncert GH, Divadlo Stará střelnice, od 8.30

[22.12.2017]

Všechovická laťka

[21.12.2017]

Zkouška vánočního koncertu

[21.12.2017]