Projekt Vzdělávání učitelů
přeskočit navigaci | skočit na obsah
Suplování Info pro rodiče Intranet
Projekt Vzdělávání učitelů
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Ampére, Ohme, Volte, Watte!
Kde jsou ty časy, kdy se žáci
učili jenom Písmo svaté
bez všech těch vašich komplikací…
Studovat se už nevyplácí,
den ze dne roste příval věd.
Abys měl v hlavě strojek hrací!
Běda, kdo přijde za sto let!
A vy náš starý Maecenáte
kdesi tam v troskách pod paláci!
Sám podle všeho nejlíp znáte
tu poetickou honoraci –
říká se, že už nejsou draci.
Pohleďte, jak nás Vergil zved!
Šťasten, kdo stromy v lese kácí!
Běda, kdo přijde za sto let!
Učit se páté přes deváté…
I mudrc z toho nervy ztrácí!
Že nejsme dobří diplomaté?
Že sami ztěžujem si práci?
Což máme být jak pašeráci
a našilhávat do karet?!
Ne, škola není pro legraci!
Běda, kdo přijde za sto let!
Vyšlete k bohům deputaci,
ať do záhuby neštvou svět!
Vzdyť zpátky lezou už jen raci!
Běda, kdo přijde za sto let!
Juniperus
Na silnici leží hřebík,
na mopedu jede Pepík.
Pepíku, Pepíku!
Kde máš špičku hřebíku?
Jsem zloděj.
Zloděj vašich duší
Duší plných ničeho
A to velké, zasrané nic
dává dohromady mě.
Jsem šlechtic.
Aristokrat z buše,
který se zhlédl v sobě
jako narcis v zrcadle
halícím každou stojící zeď
Já, Dionýsos,
Apollón prázdnoty,
chci najít palác moudrosti.
I když na cestě krajnosti
zlato se tváří falešně … jako měď.
Bonbóny a cukrovinky,
koláče a sladovinky,
kdo nepeče,
nepláče
a líp stráví volovinky
mistra Jirky Lamače
Křída, třída, lavice,
Gymnázium Hranice
Přezóvárna,
pak kavárna,
jen né, lidi, pivnice!
Ze studentského časopisu Krystal
Obecně známý plevel, mládeži škodlivý. Dospělým je však naprosto neškodný, ba přímo užitečný, neboť je výhodnou náhradou za myšlení.
Pozor, zákonem chráněná! Velmi vzácná bylinka, drobounká, zato však se silnými účinky, zvláště na vyšší pracovníky. Působí často silné nevolnosti.
Hojná rostlina dosahující někdy úctyhodné délky. Užívá se jí v některých případech jako tišícího uspávacího prostředku, zvláště je-li umíchána s frází planou (viz výše). Někde se však vyskytuje i odrůda označovaná botanicky jako rada pedagogická konkrétní, která bývá sice kratší, přesto však silně léčivá.
Lidově též rande, je velmi řídká bylinka, bývá vytlačována jinými odrůdami z téže čeledi, a to schůzkou třídnickou, schůzkou rodičovskou aj.
Mnohému z absolventů gymnázia, kteří se po maturitě pravidelně setkávali, by se mohlo zdát, že žáci profesora Rudolfa Pozlovského, který byl jejich třídním po celou dobu osmiletého studia, neměli porozumění pro kamarádské vztahy, že byli uzavření, sobečtí a že nikdo z nich neměl smysl pro družnost a přátelství. Nemám v úmyslu se zabývat důvody, které vedly k tomu, že po celou dobu od roku 1932 se tato – podle mého skromného mínění – skvělá třída nesešla.
Hlavní organizátor, který jediný by byl schopen dát maturanty ročníku třicet dva dohromady, tragicky zemřel. Byl jím nezapomenutelný rétor a dobrý kamarád Jaroušek Němec, právník tělem i duší, který jako pozdější pracovník Okresního soudu v Hranicích jistě měl více možností nás svolat k přátelskému setkání.
A tak došlo k celkem nepochopitelné skutečnosti, že jsme ztratili spojení s mateřským ústavem, potkávali se jen náhodně a jednotlivě, o osudech jedinců věděl jen ten, kdo měl štěstí, že se sešel s některým bývalým spolužákem. Vzpomínám s vděčností za nás za všechny na našeho třídního profesora Pozlovského, ředitele Emila Cigánka a profesorský sbor, který nás učil milovat tuto zemi a její lidi a vážit si vědomostí, které jsme čerpali z přednášek a z učebnic nejen pro vlastní duchovní obohacení, ale pro život.
Jako památka a vzpomínka na spolužáky zůstalo několik fotografií, tablo, maturitní vysvědčení a pro mne osobní verše našeho spolužáka Antonína Pavlína. Jako drahý klenot dosud vlastním sešit v tvrdých černých deskách s nápisem „Logika“, kde zapisoval spolužák Zdeněk Ochrana různé výroky profesorů, spolužáků a našich šesti slečen, které jsme měli tu čest mít ve třídě. A tak při této vzácné příležitosti použiji některé ze zápisů spolužáka Ochrany .
Třídní profesor Pozlovský zhurta na žáky dojíždějící vlakem: „Proč vždycky přicházíte o čtvrt hodiny později než pan profesor Troup?“ (Jmenovaný používal stejného dopravního prostředku.) Vrtílek, do kvarty zvaný hustopečská kráska, později Vrtula a od sexty Vrták: „Prosím, my jezdíme až v posledním vagónu“.
Pan profesor Rotrekl vysvětluje při hodině deskriptivy vyvolanému žáku: „Hleď, Sehnal, představ si,“ následují patřičná vysvětlující gesta profesorova, „tu máš bod a tady kouli, tady běží rovina ró, tak to sklopím, né?“ „Tak nejste vy osli?“ U pana profesora jsme byli v nižších třídách „oslíci“, ovšem blíže k maturitě tento přídomek neodpovídal našemu vzrůstu ani dospívání.
Pan profesor Hrab zkouší přírodopis. Po zkoušení praví: „Tak půjdeme dále!“ Drzák ze zadích lavic: „Kam?“ „Za dveře,“ vykřikl pohoršeně profesor. „Mádře, kdyby tě znal Dostojevský, napsal by druhý díl Idiota,“ pronesl suše Vrtílek.
Při francouzské úloze profesor Kokeš: „Ale Oravo, neopisuj tak nešikovně, podívej se na Ochranu, jak ten šikovně opisuje!“
„Osílek“ vyvolá žákyni Červinkovou k rešení příkladu, nadiktuje jej a praví: „Jak to vypočítáte, máte tříčku, jak nevypočítáte, máte čtýřku!“ – moc na vybranou, chudák děvče, nemělo!
Asi dva týdny před maturitou kouřili kluci v učebně přírodopisu jako v hospodě. Pojednou ucítí kouř profesor Hrab a s rozšířenýma očima zaburácí: „Kdo to kouři, Zezulo?“ Martin stručně: „Prosím kamna!“ – věru nevídaný zjev koncem května.
Když někdo v češtině nebyl připraven, s překvapením konstatoval pan profesor Pozlovský: „Hm, hm, chytili jsme lososa!“
Lutr, proslavený člen Balkánu, odevzdává rys. Dříve jej však posype kýchacím práškem a u katedry prášek sfoukne, jakoby zbytky gumy. Osílek samozřejmě začne kýchat a rozkřikne se: „Zavřít okna, kýcháte všichni!“ A zatím jen on sám.
Stránky gymnaziumhranice.cz má na svědomí kjus. | Mapa stránek | Prohlášení | Vypnout CSS